„Ženklava? Kde to vůbec je?“ dotazoval se s nevěřícným zájmem detektivův pomocník Kuřátko. Klasicky řezanou tváří Nicka Cartera přeběhl jen nepatrný náznak pobavení, když bryskně odvětil: „Ve Vídni přece!“ Ihned poté ovšem vnořil nejslavnější detektiv světa svůj orlí pohled do objemného encyklopedického svazku, aby vzápětí se spokojeným úsměvem potvrdil výsledek bleskového avšak velmi intenzivního prohledávání své neselhávající paměti. „Ovšemže jsem se nemýlil … je to skoro ve Vídni. Přesněji řečeno ve Štramberce …“
Nějak podobně proběhla identifikace dějiště posledního dubnového oblasťáku taky u nás. Terén pro nás prakticky nepoznaný a slibný zároveň a stále nadějnější předpověď na sobotu – to vyvolalo nečekaný zájem, takže v jednu chvíli se zdálo, že naše rozměrné auto nás všechny ani neuveze. Nakonec jsme ale logistiku zvládli bez potíží a přesně v plánovanou dobu zaparkovali kousek nad shromaždištěm. Malý, ale útulný a stinný areálek vypadal velmi příjemně, ale na stěhování do něj nebyl čas. Bylo třeba se rychle převléct a zamířit do lesa.
Na start bylo radno vyjít s předstihem. Po kilometrovém výklusu do svahu, připomínajícího sjezdovku Wengen bylo totiž potřeba nasoukat plíce zpátky do hrudníku, ne se okamžitě vrhnout na trať. Já jsem si masochistické potěšení z takového výběhu odepřel už v necelé polovině. I tak jsem byl rád, když jsem si pak mohl na chvíli sednout a kochat se pohledem na okolní strmé kopce, husté lesy, štramberskou Trúbu i fantasticky rozlámaný vápencový vrch, zpestřený o zaprášené baráky přilehlé cementárny – no, proti gustu žádnej dišputát, že.
Pár minut na vydýchání uplynulo a je tu start. Hned po první kontrole přichází důležitý poznatek – nelézt do hustších porostů, radši si hledat „objížďky“ po cestách a čistým lesem. Po dalších dvou kontrolách upgrade důležitého poznatku – čistý les a hustší porosty v podstatě jedno jest – všude se vyskytují rozsáhlé kontinenty ostružiní a napadaného či neodtěženého dřeva všech podob a konzistencí, takže jestli chceš běžet, zbývají jen cesty. V polovině závodu (po několik let trvající dohledávce) ještě poslední důležitý poznatek – nedat na to, co říká mapa o porostech, hledat se podle okolních světlin a mýtinek je k ničemu (a hlavně – dodržet, co už jsem si jednou umínil a nelézt proboha znovu do hustníků …). Trať je docela zajímavá, terén pestrý a členitý a s ohledem na podložku dává chvílemi dost do těla, při nevelké viditelnosti člověka navíc pořád zaměstnává mapa. Jenže díky tomu těžkému podkladu a tvrdé generalizaci porostů nakonec většina postupů končí obíhačkou, takže zas taková zábava to není. Zatímco dvě třetiny závodu byly v podstatě neustálý výběh do kopce, s blížícím se závěrem už se to skoro nepřetržitě hrne dolů a v hlavě kromě nejbližší kontroly straší jediné – hlavně nezakopnout; zastavil bych se zřejmě až dole v dědině. Cílem už se nesou debaty závodníků – co všechno se v mapě nedalo najít, která kontrola byla problematická, jak blbě se v tom lese běhalo, jak mi to dneska nešlo a jak je dobře, že tak krásně vyšlo počasí. Inu jo, bylo to dost těžké, ale nebylo to špatné.
Ostatně, těžké to bylo jak pro koho. V hlavní mužské kategorii se zaleskl Vojta. Nebýt pomalejšího začátku a nějaké chyby před závěrem trati, mohl na zbytek startujících hrdě shlížet z bedny. Vzhledem k solidní konkurenci si i za páté místo zaslouží pochvalu před nastoupenou jednotkou. Pavel znova potvrdil, jak moc dobře na tom je. Brzo po startu šel do čela a kontrolu za kontrolou zvyšoval náskok. Nikomu z mladších veteránů nedal ani zdání šance a v cíli byl o flotilu tankerů první. Tatínka napodobili jak Matouš a Lucka (vyhráli HDR resp. D12C), tak i Míša (druhá v D14C). Vysokou rodinnou výkonnost završila Andrea (pátá v D35C) a do první desítky se ve svých kategoriích vešli ještě Kubík (šestý v H10C) a Zdena (devátá v D55C). Kdo neví, jaké bylo jeho vlastní umístění, najde v ORISu (http://oris.orientacnisporty.cz/Vysledky?id=3346).
Po nezbytné očistě, doplnění živin a po (taky nezbytné) eskapádě se ztraceným čipem (tímto děkuju Andy D. za jeho vypátrání) jsme zrušili fotovsuvku (moje nejmilejší zrcadlovka před pár měsíci vydechla naposledy právě ve Štramberku, fotící mobily zůstaly doma) a vyrazili zpátky na rodnou Hanou. Moje přednáška o zdejší dominantě (v hanáckém fonetickém pojetí „Tróba“) a o slavné historii jména Veřmiřovský/Vermiřovský se setkala jen s minimální odezvou, takže výprava končí lehkým poklimbáváním až do Kroměříže. Prověřilo nás to jaksepatří.
A závěr – bylo to docela fajn proběhnutí. Jenom pořádně trénovat a můžeme se těšit, že se do beskydského podhůří zase vrátíme.
